Zdravím lidičky...ted jsem jen tak obíhala blogy a narazila na článek co tam má sabča.a já si myslela, že přesně tyhle pocity mám jen já. ne vážně, občas, často, někdy, tyhle pocity mívám. ten kdo nezažil tak neví. jednou jsem četla básničku, že samota je jako voda, celého tě obklopí¨. sice vidíš hladinu, ale nemáš dost sil dostat se k ní. to stou vodou je docela pravda. přesně ten pocit. ale nechci vás obtěžovat. každej má svý problémy, a tak si je nesnažím připusti. ale když se přeze mě převalí jak ta voda, tak si říkám, kdy sakra už je to fakt zlý, když ne ted. tohle asi cítí víc lidí, ale málokdo se někomou svěří. at ak vám říkam, lidi, jestli máte možnost se někomu svěřit, tak to udělejte! protože dusit to v sobe vyžaduje velkou dávku přetvářky a občas už i dochází síla si pořád namlouvat že to bude super. přitom dost často nevidím to skvělé, co by mě melo bavit, ale jen ty povinosti, trable a problémy. a ubírá mi to dost energie, takže občas považuju za úspěch jen tak ležet a koukat.
Komentáře
já vám holky s tímhle asi moc neporadím...neříkám, že jsem se nikdy takhle necítila, ale já si vždycky potom začnu nadávat, jaká jsem to kráv*, když ztrácím cenné chvilky života přemýšlením, proč si život se mnou hraje..
pokud si ale pamatuju, tak na každou hru musí být minimálně dva ![]()
Docela mě mrzí,že v tom ted nejsem sama,nejsem totiž zrovna ráda,když se někdo trápí,ale apson si mužeme říct,že jsme na to dvě :)