Musím přiznat, že skoro všechno v mým životě ja na pokraji krachu. teda ne všechno, ale věci který nemůžu ovlivnit a těch je poměrně hodně. jsem nemocná, už asi týden a venku je po dlouhý době fakt krásně, tak jsem se těšila, že konečně půjdu ven, ale to bych nesměla jít k doktorce, která mi něco našla a tak musím jít ještě na testy a být pěkně v teple doma asi další týden. to taky naštve. ale tohle je moje soukromá válka. horší jsou problémy, který si nejsem ani ochotná přiznat, protože by mě to asi hodně vzalo. už těd když se o důsledku někdo jen okrajově zmíní mě to začíná brát. je to další problém, kterej je větší než já, a netrápí jen mě, ale celou rodinu. nehodlám to tady pitvat, ale jediné co můžu říct, že je to zlý a že jde o mého bratra. nejhorší je že nevíme jak to všechno dopadne a co s tím. tak nějak cítím že se s tím dalo něco dřív dělat ale ted už je pozdě něco řešit. vživotě jsem nebyla větší optimista. a to vám může pár lidí potvrdit. ale ted jsem tak nějak potopená pod vodou a jsem strašnej sobec protože si to nehodlám přiznat. řeknu vám, že psychicky pomáhat lidem vážně hodně vyčerpává. a tohle se potáhne delší dobu...
Jo jo...Vyečrpává to máš sice pravdu...ale někdy se člověk prostě potřebuje o někoho opřít a vyplakat se mu na rameno...A věřmi,vššechno zlí je pro něco dobrý...s tvým bratrem to dopadne určitě všechno dobře a třeba si pak budete vážit oba víc života....budete každou maličkost brát jako takovej malej zázrak :) drž se